Kdo rozumí komu?

Na světě je asi 7 miliard lidí. Všichni mají svůj jazyk. Bohužel, ne všichni máme stejný. Abychom se tedy dorozuměli s jinými národy, musíme se naučit jazyky. To je často velmi náročné. Ale jsou jazyky, které si jsou velmi podobné. Lidé hovořící těmito jazyky si navzájem rozumí, aniž by ovládali ty druhé. Tento fenomén se nazývá mutual intelligibility (vzájemná srozumitelnost). U ní rozlišujeme dvě varianty. První variantou je ústní vzájemná srozumitelnost. V tomto případě si lidé rozumí, když na sebe navzájem mluví. Nerozumí však psané formě druhého jazyka. To proto, že jazyky mají různé psané podoby. Příkladem takových jazyků jsou hindština a urdština. Písemná vzájemná srozumitelnost je pak druhou variantou. V tomto případě lidé rozumí psané formě jiného jazyka. Nerozumí si však, pokud na sebe mluví. Důvodem je zcela odlišná výslovnost. Příkladem je němčina a nizozemština. Většina příbuzných jazyků obsahuje obě varianty. To znamená, že jsou vzájemně srozumitelné jak ústně tak písemně. Příkladem je ruština a ukrajinština nebo thajština a laoština. Existuje však také asymetrická forma vzájemné srozumitelnosti. Ta nastane, když mají lidé navzájem různou úroveň porozumění. Portugalci rozumí Španělům lépe, než Španělé Portugalcům. Rakušané také rozumí lépe Němcům, než je tomu naopak. V těchto případech je překážkou výslovnost nebo dialekt. Ten, kdo si chce velmi dobře popovídat, musí se naučit něco nového…